Září 2008

Pečeť krve a lásky

2. září 2008 v 16:37 | Iri Yansen J. |  Moje F a spol.
I.
Daleko, daleko v zemi Analli, žil mladý elf jménem Jantario, sám se svým jednorožcem Raliem. Rodiče si nepamatoval. Věděl, že neměl a nikdy nebude mít jednoduchý život. Naučil se žít sám, a ty roky se naučil o sebe postarat. Asi by se jeho zdlouhavý život vlekl nudně dál, nebýt jedné události, jenž se mu udála ve věku 59 let - to je asi 25 let lidských...
Byl krásný slunný den bez mráčku.
Jantario právě hřebelcoval svého jednorožce Ralia, když se zčistajasna roztrhlo nebe a spustil se vichr s takovou silou, že Jantario spadl na zem a Ralio klopýtl o kus zpátky. Náhle před nimi stál nádherný stařec v černém hábitě a mocnou holí z dubového dřeva. Stařec nedal najevo žáden pocit, který se v něm zmítal při pohledu na mladého elfa. Jantario se pomalu zdvihl s pohledem upřeným na starcovu tvář. Všiml si a vycítil, že tenhle podivuhodný stařec není vzdálený jeho rase. Ten stařec byl elf. Ralio se vzepjal. Oba, jak Jantario, tak jeho jednorožec měli před starcem slušný respekt.
Stařec promluvil: "Jantario, byl jsi zvolen pro těžký úkol. Ano, právě ty. Moc nemeškej, nazítří odjeď do Kamenných hor, které leží pod nohama lstivé královny Maishy. Maisha je královna všech jednorožců. Nenech se však oklamat jejím vzhledem. Již jsem řekl, je lstivá. Drží v zajetí elfí princeznu Eriu. Srdce už ti napoví, která to je. Doveď ji prosím zpět - do tohoto kraje. Neptej se mě, proč zrovna ty, je to pro tvé dobro a pro dobro celé Analli. Jsi proto schopen na sebe vzít tenhle úkol?''
"A-ano,'' vykoktal Jantario krátkou odpoveď. Byl naprosto zmatený, tak řekl to první, co ho napadlo.
Jantario moc nechápal celou situaci. Vlastně mu přišla naprosto absurdní. Nějak se snažil pochopit, o co tady vlastně jde, snažil se vzpamatovat, ale než se tak stalo, byl zase tichý a poklidný den jako dřív. Po tajemném muži ani památky.
Jantario se rozhodl, že se na cestu skutečně vydá. Ani netušil proč, ale když už jej navštívil někdo evidentně tak mocný, jako ten stařec odpoledne, rozhodl se zkusit své štěstí. A taky chtěl vědět, jak vypadá ona princezna, o které stařec mluvil. Po celý zbytek dne byl hluboce zamyšlen. Té noci nemohl usnout. Musel myslet na Eriu a královnu Maishu. Nevěděl, o koho jde, za jak dlouho do Kamenných hor dojede, pokud vůbec. Jediné, čím si byl zhruba jist, byla poloha pohoří. To byla jediná jistota, která mu pomohla usnout. Provázely ho divoké sny. Často se budil. Ráno byl velmi rád, že je vzhůru, i když unavený po skoro probdělé noci. Chystal se se svým jednorožcem na dalekou cestu. Připravil si do uzlíku několik kusů oblečení, jídlo a medailonek s portrétem ženy, kterou pokládal už od dětství za svou matku. K opasku připevnil malou dýku, do sedlových brašen přibalil také zásobu jídla pro koně. Domek nijak nezajišťoval, bydlel sám a daleko od ostatních. Takový život mu vyhovoval. A stejně by mu nevadilo, kdyby si někdo "vypůjčil" pár věcí z jeho chýše. Moc toho v ní ani nebylo.

II.
Jantario putoval na svém jednorožci už osm dní. Netušil kudyma přesně jet. Jedinou nadějí mu byl temný pás pohoří daleko před ním. K tomu se terén často náruživě rád měnil, a tak jedinou výhodou byl Raliův cit pro skryté nástrahy a nebezpečné úseky. Než se dostali pod úpatí Kamenných hor, což trvalo ještě další dva dny, čekalo je nemilé překvapení. Všude, kde oko dohlédlo, byla nehostinná pustina. Ještě zvláštnější bylo to, že byla vidět hranice mezi dvěmi územími. Na jedné straně panovalo sucho a poušť a na druhé byla vlahá země plná zelených luk. Ralio si znepokojeně odfrkl, protože cítil, že dlouho neuvidí chutné sousto trávy. Ani se jim nechtělo opouštět úrodnou zemi, na které byl alespoň náznak života. Když se Jantario podíval na Kamenné hory, ani si nedokázal představit, že toto pohoří je sídlem zla. Necítil nebezpečí. Vlastně nevěděl, proč by měl, ale stařec naznačil několik věcí, které ho znepokojovaly. Tak si raději začal dávat pozor. Vyhoupl se na Ralia a pobídl ho k pomalému klusu. Rozjeli se dál. Ihned oba pocítili pach spálené a mrtvé země. Po několika hodinách vyčerpávající cesty přes tichou poušť, doputovali pod úpatí Kamenných hor. Zastavili se těsně před stezkou, která byla velice úzká a naprosto se nehodila pro jednorožce. Svým vzhledem připomínala rozvinutý koberec. Ale bylo na ní velké množství kamenů. Jantariovi na tom celém něco nehrálo. Přesto však sesedl z Ralia. Poněkud sebevědomě došel ke stezce. Jakmile po ní ušel pár kroků, vysunuly se z ní jehlany ostré jako kovové trny. Naštěstí ho ostny jen škrábly. Elf neváhal a raději opustil prostor. Stoupl si vedle Ralia, opíraje se o jeho bok a mnul si poraněnou nohu.
"To je mi pěkné přivítání," sykl zlostně. Rozhlížel se po nějaké jiné cestě do hor. Skála kolem byla nepřístupná, takže se po ní nedalo vůbec lézt. A co chudák Ralio? Samotného by ho Jantario nikdy nenechal. Chvíli přemýšlel. Něco ho napadlo, ale chvíli ještě zvažoval pro a proti.
Nato řekl svému jednorožci: "Ralio, až nasednu, uháněj, co ti síly stačí!'' Ralio pochopil. Elf nasedl na svého Raliu a už byli ten tam. Stezka byla spíše slalom vzhůru. Kameny bránily pořádně jednorožci zrychlit, ale ostny mu dávaly pádný důvod běžet, co mu síly stačily. Po cvalu nastoupil pomalejší klus. Ralio už nemohl dále. Naštěstí se už výčnělky neobjevily, ale místo toho to byla nádherná brána ve tvaru dvou okřídlených jednorožců. Jantario seskočil na zem. Vrhl dramatický pohled na Raliova kopyta. Vypadala v pořádku. Pak konečně vrhl pohled na bránu. V rychlosti zapřemýšlel o tom, jestli má vejít nebo ne. Než však stačil cokoli udělat, byl překvapen.
Oslnila jej modrá záře. Brána byla dokořán.

III.
Stál před branou. Najednou se před ním objevily postavy. Vyšly směrem k němu. To, co Jantario spatřil mu vzalo dech. Nádherná paní v bleděmodrém šatu, s křídly, stála v kruhu svých oddaných družek. Všechny připomínaly anděly. Královna Maisha držela v ruce hůlku z rohu jednorožce. Ralio zařehtal. Jantario se nemohl nadechnout. Ta podoba. Vždyť ona je tou ženou, jejíž obrázek má ve svém medailonku. Královna se na něj zadívala. Pak se ho najednou ostře zeptala:
"Co tady chceš?''
"Smím tě královno poprosit o nocleh? Jsem jen chudý poutník...'' řekl.
"Dobrá. Aspoň tu budeme mít menší zpestření. Tady zabloudí živá duše jednou za celé věky... Víš, že mi dokonce někoho připomínáš?'' Odpověděla mu zamyšleně, ale stále pyšně. Pak zřetelně vydala rozkaz, který je radno splnit:
"Raeno - ty odvedeš jednorožce do stáje, a ty Arjo, ukážeš hostu jeho pokoj.''
"Děkuji, má paní...'' Poděkoval stroze. Pak si všiml jedné dívky stojící opodál. Bylo to zvláštní, tahle sem nějak nezapadala. Oči měla maličko sešikmené, vlasy dlouhé a popelavé, ostatní dívky vypadaly tak nějak - jinak. Ale ta jedna byla odlišná od ostatních. Možná to je Eria, napadlo ho. I srdce mu radilo, že je to ona dívka, o které se zmínil ten elfí stařec. Byla opravdu krásná... Arja zavedla Jantaria do jeho pokoje. Ani nevnímal všechnu tu krásu kolem. Mramorové sloupy, židle vykládané zlatem a drahými kameny, alabastr, kam oko pohlédlo... Byl totiž zamyšlen. Přemýšlel nad Maishou. Bezesporu to byla ona. Lstivá královna, jak ji označil stařec. Je to jeho matka nebo se mu to jen zdá? Je snad možné, aby byla dokonalou dvojnicí ženy z obrázku? Jak jinak by se mohl dostat její obrázek až k němu? Ať je to jak chce, snad pravda vyplave brzy na povrch. Pak si vzpomněl na tu dívku, která byla jiná než ostatní. Snad se nespletl. Když si měl vybrat, která z dívek ho má provést po celém paláci, dlouho si prohlížel všechny dívky, a pak nezávazně a hlavně nenápadně kývl na domnělou Eriu. Zjistil, že čím déle se na ni dívá, tím více se mu líbí.
"Řekni mi své jméno,'' zaprosil Jantario po chvíli, když procházeli přes jednu z mnoha chodeb.
"Teria,'' odvětila tiše.
"Nechtěla jsi říct spíše něco jako Eria?" Řekl Jantario nenuceně. Dívka se zastavila. Pohlédla na něj.
"Co o mě víš? A kdo jsi?"
Jantario a Teria spolu v rychlosti rozmlouvali. Po chvíli se dozvěděl, že její pravé jméno je skutečně Eria, a že je dcera elfího krále. Maisha ji sem - jak jinak než lstí - dovlekla, drží ji v zajetí a libuje si v každém nadutém opovážlivci, který se nechá zmást jejím vzhledem. Pak jej prý jednoduše zavraždí. Eria mu také řekla, že se duše každého z mrtvých zachránců násilím přenese do nového jehlanu ve stezce. Proto se vysouvají při každém doteku něčeho živého s cestou, protože chtějí pomstu a krev. Jantaria z toho zamrazilo. První den se tedy zamyšlení rozešli každý do svého pokoje s tím, že se další den určitě musí sejít.
To se jim povedlo. Bylo to velmi krátce po snídani u kašny na nádvoří, které bylo prosvětlené slabým slunečním světlem. Jantario se na toto setkání celou noc těšil, aniž by vlastně věděl proč. Ve snech se mu zjevovala její tvář. Asi se musel usmívat. Rychle se pozdravili. Prohodili spolu pár slov, ale nedostali se moc daleko. Eria musela odejít za svými povinnostmi. Slíbli si, že se sejdou zase zítra... Tak se to opakovalo asi tři dny. A každým dnem si byli bližší a bližší.
Po třech dnech ale Jantario udělal to, čemu nešlo zabránit. Již plně zamilován do Erii neváhal, přitiskl se k ní a přiložil své rty na její. Vzplanula mezi nimi vášeň. Kdo ví, jak by to pokračovalo, nebýt nádherné melodie, která se ozvala. Maisha svolávala své oddané. Odtrhli se od sebe.
"Jantario, jestli na to někdo přijde, nechtěj vědět, co se s tebou a se mnou stane. Královna je možná na povrchu krásná, ale uvnitř je zlá. Tak zlá, že si to nedovedeš představit...'' Hlas se jí vytratil. Tvář ji začaly smáčet slzy. Jantario ji něžně objal. Vrhl na ni zkoumavý pohled.
"Zabila mi sestřičku. Mou malou sestřičku. Ona ji zabila kvůli tomu, že jednou nechtěla uposlechnout její rozkaz. Ona - má sestřička - nechtěla mučit jednoho zajatce a ona ji...''
Elf se na ni soucitně a šokovaně díval. Jako by ho opustily všechny síly. Smutek z něj vysával všechnu radost, kterou si dokázal v životě vydobýt. Eria se ale téměř lhostejně usmála.
"Měli bychom jít. Večeře čeká a královna nesnáší nedochvilnost. A o nás se to nesmí nikdo dozvědět nebo...'' Usekla konverzaci Eria.
Vyšli z pokoje a zamířili do sálu, který byl zaplněn podlouhlým stolem a těžkými židlemi. Kolem stolu se začaly shromažďovat Maishiny "služky" a Maisha samotná už seděla na vyvýšeném trůně v čele stolu.
"Posaď se zde, prosím,'' vyzvala Jantaria a ukázala mu na volné místo po své levici. Jantario se moc příjemně necítil. Maisha si ho prohlížela. Na chvíli si hleděli do očí. Ty oči byly naprosto stejné.
Pak si Maisha všimla medailonku, který měl Jantario pověšený kolem krku.
"Odkud máš ten medailonek?'' Zeptala se ho příkře a odměřeně.
"Já? No mám ho už od dětství. Nevím, jak se ke mě dostal, ani kdo mi ho dal. Prostě mi patří.'' Jantario se rozhodl mluvit pravdu. Nemělo cenu lhát nebo zapírat. Určitě by to Maisha poznala.
Nechtěl se s ní rozhádat. Nezkoušel balancovat na tenkém ledě. Po večeři si Maisha zavolala Jantaria k sobě do pokoje. Eria dolévala Maishi víno.
"Pověz mi, co tě přivedlo k mému skromnému domu? Opravdu jsi jen poutník, který měl cestu přes hory? Víš, zástupy poutníků tady zrovna nejsou.''
"Má paní, měl jsem cestu kolem a navíc jsem se od přítele dozvěděl, že zde žije krásná elfka s dobrým srdcem. Můj jednorožec byl znaven a já také. Proto jsem tu. Jsem opravdu jen poutník. Nic víc.''
"Odkud jsi? A jak se vlastně jmenuješ?'' Optala se jej Maisha podezřívavě.
"Jsem z velké dálky, má paní. A jmenuji se Taro.
"To je zvláštní. Slyšela jsem, jak ti Teria říká Jantario!'' Řekla zvýšeným hlasem. "Budu ji muset potrestat, že tě oslovuje jinak."
"To ne! Nenechám tě ji potrestat. Už tak jsi napáchala dost zla - matko!" Jen co to elf vyřkl, zbledl. Prozradil se. Vyděšeně zíral na Maishu a čekal, co bude dál. Eria byla bílá více než opracovaný alabastr.
Nastalo naprosté ticho.
"Tak přece! Nikdy jsi mě neměl poznat! Ale pak mě najednou ohrozí mladý elf a vyklube se z něj můj syn! Bylo předpovězeno, že mě o trůn připraví vlastní krev, ale raději jsem obětovala tebe než slávu, kterou jsem si vydobyla! Teď mi půjdeš z cesty, zmetku! Navždy!" Křičela Maisha, která konečně prozřela. Jakmile poblíž stojící Eria spatřila, že Maisha pozvedla ostrou hůlku z jednorožčího rohu, rychle vyběhla proti královně, aby zabránila další vraždě. Maisha ji viděla a svázala ji znehybňujícím kouzlem. Ani Jantario se nemohl hýbat. Jen stál a díval se na blížící se roh. Eria vykřikla. Pak se za Maishou objevil elfí stařec a vážně se podíval na ztuhlého Jantaria. Tomu bylo vše najednou jasné. Maisha trhla rukou směrem k Jantarově srdci. Hůlka jím projela, zasténal, najednou nemohl popadnout dech. Ale neklesl k zemi. Svazovací kouzlo ho stále drželo. Maisha si nechala téct Jantariovu krev po rukou a po šatech. Pak se otočila. Ztuhla stejně tak jako by i ji svazovalo kouzlo. Když spatřila starého elfa, vykřikla: ,,Antorelli, co ty tady děláš!? Aha. Ten zmetek. Přišel jsi pozdě!" začala se smát. Elf Antorell na ni zavrčel a švihl rukou po hůlce. Stačilo trochu nepozornosti. Vyrval ji z jejích rukou a vážným hlasem k ní promluvil: ,,Toto je pečeť krve a lásky!" A zlomil ji. Královna nečekala, že ji o moc připraví taková to banalita. A kdyby jen o moc. Maisha zařvala a proměnila se v kámen. Pak se začala drolit na prach. Jantario osvobozen od moci královny padl na zem. Eria málem zakopla, ale rychle k němu doběhla a objala ho. Antorell promluvil: "Erio, vezmi Jantaria a utíkej pryč z pevnosti. Dole čeká jeho jednorožec Ralio! Pak ti pomohu."


IV.
Pevnost se začala rozpadat. Služky královny Maishy se rozebíhaly na všechny strany. Pomalu se začaly měnit do svých pravých podob. Z některých se staly hříbata jednorožců, z dalších hříbata divokých koní. Antorell mávl rukou, zvířata zmizela a i on zmizel. Po pevnosti za několik minut nebylo ani památky. Ze stezky prýštily proudy světla, jak se duše zavražděných mladíků domáhaly nebe. Mezitím na Raliovi prchali Jantario a Eria. Eria byla zmožená, protože ji Jantario svou vahou při útěku moc nepomohl. Alespoň Jantaria udržovala při životě velmi slabými léčebnými kouzly, které se naučila, když žila ještě doma. Když byli dostatečně daleko od trosek, spatřila Eria starce Antorella. Ralio zpomaloval, dokud úplně nezastavil. Antorell sundal Jantaria z jednorožce, dotkl se dlaní jeho čela, zavřel oči a soustředil se. Pod jeho dlaní se objevilo zářivé světlo. Pak přešel k srdci. Rána se zacelila, ale nenávist, kterou do ní vložila Maisha, byla horší než celé zranění, ztráta krve nebo jakýkoli jed. Antorell posmutněl. S Jantariovým zraněním už nedokázal nic udělat. Ani nikdo jiný. Eria by v tu chvíli dokázala přísahat, že uviděla na jeho tváři slzy. Pak zašeptal: "Je to horší než jsem myslel." Zvedl svůj zrak k Erii. Ta se sesunula z Ralia, který neklidně frkal a ržál, prakticky hned poté, co Antorell sundal Jantaria. Ale stála vzpřímeně i přes zjevný třes, který ovládal její tělo. Nabrala poslední sílu a přiklekla ke starci, který držel Jantaria. Eria mu pomalu sundala kapuci. Antorell opravdu plakal. Ale největší šok pro Eriu byl ten, že stařec a mladý elf si byli neskutečně podobní, až na několik detailů. Konečně došlo princezně, že Jantario je synem Antorella a Maishy. Druhořadou věcí byl fakt, že byl ve skutečnosti princ. Jantariův otec položil svého umírajícího syna na vyprahlou zem a odvrátil se. Eria stiskla rozechvělou rukou Antorellovo rameno. Pak dlouze políbila Jantaria. Cítila, jak se snaží ji polibek oplatit. Dokonce pootevřel oči. A najednou necítila Eria nic. Jantario byl mrtvý. Elfka zbledla ještě více než dosud. V kleče se napřímila, pohlédla nejdříve na nebe, pak na Antorella, který jí pohled opětoval. Pohlížel na ni s jistou bezmocí. Princezna znovu pohlédla na Jantaria, a pak se svezla na zem vedle něj. Antorell se snažil nahmatat její puls. Byl skoro nezřetelný a stále slábl. Elfská láska si vybírala svou daň.
"Takhle to nemělo skončit, ne!" Spílal stařec. Snažil se dát část své životní energie Erii, tak jako to udělal u Jantariových zranění, ale její tělo to odmítalo. Kouzlo se vracelo zpět. Do minuty bylo po všem. Antorell udělal poslední gesto a teleportoval jejich mrtvá těla, sebe i Ralia ke hranici pouště s živým územím. Na více už neměl. Raliovi se to nelíbilo. I přesto, že byl jen pouhý jednorožec, cítil, že ho jeho pán už nikdy nepohladí po hřívě.
Stalo se však, co se v celé historii ještě nestalo.
Tu se zemdlený Ralio vzchopil, nabral poslední sílu a udělal, co může udělat pouze bílý jednorožec. Vzepjal se na zadní. Ozvalo se svištění větru. Ralio zafrkal, padl k zemi a více se neprobudil. Antorell nechápal. Nato se Jantario pohnul a Eria také. Mladý elf se rozkašlal. Z úst mu vytékal pramínek krve smíšený s podivnou modročernou tekutinou. Otočil se na bok a tekutina se vsákla do země. Jakmile se to stalo, tráva okolo zešedla a uvadla. To, co mu vzalo život - Maishina nenávist - bylo pryč. Přesto se Jantario nedokázal posadit. Eria se přitáhla k němu. Ve tváři měla zmatek, ale také neskutečnou radost. Objala Jantaria, který na ni až zbožně hleděl. Elfka mu otřela z úst krev, a pak jej dlouze políbila. To trochu Jantariovi vrátilo sílu, takže se mohl alespoň posadit. Na krku nahmatal zlatý řetěz a medailon. S odporem, který mu vehnal energii do žil strhl medailon z krku a odhodil ho, co nejdál to šlo. Najednou však ztuhl. Spatřil ležícího Ralia. Jantario vrhl pohled na svého otce, který se za celou dobu ani nepohnul.
"Položil za vás svůj život. Je to bílý jednorožec, nemyslel jsem, že jejich síla je pravdivá."

V.
O několik hodin později se víceméně vzpamatovali. Antorell i přes prožitý šok sebral ještě jednou sílu a teleportoval všechny i s Raliem do království v zemi Analli. Tady se Jantario konečně dozvěděl alespoň část z utajené historie jeho narození. Maisha s Antorellem se kdysi vzali. Vzhledem k tomu, že Antorell byl král, měla i Maisha mít jistou moc. Z nějakého důvodu se tak ale nestalo a Maishino vrozené lačnění po moci ji dovedlo až k tomu, že svého manžela svrhla. Nikdo do teď neví, jak se jí to povedlo. Převzala moc po něm, svým sídlem ustavila pevnost v Kamenných horách. Díky magii začarovala několik jednorožců v poddané služky. V době, kdy násilně přebírala moc, narodil se jí syn. Bála se různých předpovědí, že ji jednou svrhne, a tak jej nechala daleko od jejího sídla, na prahu domu chudých elfských vesničanů, kteří se o něj docela starali. Jediné, co u něj v hadrech, ve kterých byl zabalený, tehdy našli, byl zlatý medailon. Jak se tam dostal, to už asi nikdo nezjistí. Antorell věděl o tom, že Maisha bude mít dítě. Ale když ve vyhnanství zjistil, že se jej zbavila, začal dítě hledat. A nakonec našel. I když Maishu nakonec vlastně zabil, nechtěl to udělat. Prostě nečekal, že její moc i život jsou s hůlkou, kterou přelomil, natolik spojeni. Vždycky ji miloval a věřil, že uvnitř přece nemůže být tak zlá. Přesvědčil se však o tom, že jeho mínění bylo chybné. Dále tak trochu svého syna neúmyslně využil, když po něm chtěl, aby šel zachránit Eriu, ale nakonec to přineslo ovoce. Eria a Jantario se vzali a nastoupili společně na trůn. Brzo se královně Erii a králi Jantariovi narodila krásná dceruška. Dostala jméno po zesnulé Eriině sestřičce - Lydia. Později se oběma narodily ještě další děti - Eria, Antorell, Elbocius a Jaretio. Vychovávali je ve skromnosti. Nechtěli totiž, aby se podobná událost jako tehdy mezi Maishou a Antorellem opakovala, protože rány utkvěly hluboko. Pro připomínku dali Eria a Jantario postavit pomník všem hrdinům, kteří pro Eriu a Lydii položili život a na vrcholu pomníku stál vzpínající se jednorožec. Antorell se radoval z vnoučat a odešel do ústraní. Užíval si klidu mimo chvíle, kdy jej obeztoupila všechna vnoučata a hrála si s ním na babu.
Byl to šťastný konec, ale nebýt Ralia, všechno by dopadlo úplně jinak. A tak se mohla do království vrátit ztracená rovnováha.