Květen 2009

Mlžné slzy

24. května 2009 v 15:59 | Iri Yanssen J. |  Moje F a spol.
Vítej, neznámý člověče. Jmenuji se Barfall a jsem pouhým osadníkem z jedné malé vesnice, nacházející se v jedné nádherné zemi. Povím ti příběh, který jsem zažil. Situace, jež mě potkala, se nestává každý den, takže jsem si řekl, že by nebylo moudré jen tak sedět a sledovat, jak mé vlasy úplně získají barvu mléka, jak mi ubývají síly a já pomalu nebudu s to udělat pár kroků. Můj zážitek je opravdu velmi, velmi zvláštní. Ale teď už, prosím, poslouchej...

Byla zrovna deštivá noc. Seděl jsem u krbu, protože jsem nemohl spát. Buřilo, blýskalo se. Na stěně se promítaly znetvořené siluety mne samotného, sedícího na židli u krbu. Raději jsem sledoval ohnivé jazyky, jak olizují s velkou chutí již zuhelnatělé dřevo. Bylo mi jasné, že bouřka za chvilku pomine a já se budu moct konečně trochu vyspat. Po chvíli nastalo ticho. Jen oheň prskal a syčel. Zvedl jsem se ze židle, abych se podíval z okna. Vlastně už si nepamatuji, proč jsem raději neuhasil oheň a nelehl si do postele. Asi bych to i udělal, kdybych čirou náhodou nespatřil něco zvláštního. Obavy mi způsobila mlha! Říkal jsem si, že bych ji přece vůbec neměl vidět, byla přece jenom ještě tma a svítat mělo až za pár hodin. Nevěděl jsem, jestli mi před očima nezůstaly odlesky ohně způsobující takové ty zvláštní halucinace. Jenže skutečně - ten bílý kouř ženoucí se od lesa světélkoval. Promnul jsem si oči, jestli se mi to skutečně nezdá. Ale zrak mě neklamal. Mlžný opar se stále rychleji přibližoval. Bezděky jsem couvl. Tak takhle divnou mlhu jsem ještě nevidě a musím přiznat, že jsem se snad poprvé v životě začal bát. Tupě jsem zíral do okna. Tak nějak jsem se probral, když se stalo to, co bych nečekal ani ve snu. Hustá světélkující tekutina začala prosakovat skrz okna, dřevěné zdi a dokonce i přes strop. Než jsem se nadál, celého mě zahltila. Vykřikl jsem. Připadal jsem si, jak bych to asi popsal, jako slepý a omámený. Nejhorší ale byla bolest uvnitř mě, stejná, jako když člověku umře někdo blízký. Bezmocně jsem začal máchat rukama kolem sebe. A teprve pak jsem si uvědomil, že čím víc se snažím mlhu odehnat, tím víc se na mne lepila. Tento pocit, který jsem při tom zažíval bych slovně nedovedl popsat. Přál jsem si, aby se mi tohle celé jenom zdálo. Běloba ve vzduchu ale stále hutněla, až mě začala dusit. Bylo to všude. Zřejmě jsem padl na podlahu, protože jsem naprosto ztratil orientaci. Netušil jsem, kde je nahoře nebo dole. Jakoby tahle děsivá mlha byla živá. Zřejmě se jí líbilo, že vůbec nevím, co se děje a ještě přitvrdila. Nade mnou se vytvořil vír, který vypadal až příliš zlověstně. Jediné, co jsem pak byl schopen vnímat, byl nelidský křik linoucí se z onoho trychtýře. Jako kdyby zpíval píseň, kterou složil nějaký šílený skladatel. Křičel jsem bolestí, držel jsem se za hlavu, ale nepomáhalo to. Byl jsem zmatený a navíc mi připadalo, že každou chvílí ztratím rozum. Poté jsem ucítil něco teplého a lepkavého stékat mi po tváři. Pochopil jsem, že tekutina bude asi má krev, která mi pryštila z očí, nosu a uší. Zaplavila mě silná vlna strachu o můj život. Běželo mi hlavou, že dnešní noc nepřežiji. Tohle už nebyla legrace. Nic z toho, co se mi doteď té noci přihodilo nebylo normální. Bylo zvláštní, že jsem čím dál víc ztrácel schopnost uvažovat nebo jen udržet myšlenky jasné. Tohle měl být můj konec. Loučil jsem se se životem, ale jak jsem později zjistil, té noci to nebylo všechno...

Byl jsem asi v agónii. V poslední chvíli jsem se ještě dokázal usmát. Vždycky jsem si přál, aby mne našli s úsměvem na tváři. Jak se zdálo, tak tohle přání se mi zatím němělo vyplnit. Něco skočilo mezi mě a mlhu. Nebylo to něco, jako spíše někdo. Ztěží jsem přes krev v očích viděl, ale aspoň ta malá štěrbinka mi umožňovala jakž takž zřít, co se dělo přede mnou. Spatřil jsem nějakého muže. Ano, jistě to byl muž, na ženu měl moc široká ramena, ale mlha si s ním docela pohrávala. Dokud se nepohnul. V ruce držel nějaký kříž. Podivuhodné bylo to, že zářil tak silně, že se před ním mlha dávala na ústup. Nechápal jsem. Pak se v místě mužova srdce objevila ještě silnější záře, která se postupně ve vlnách rozšiřovala do celého jeho těla. Mlha kvílela. Nemohla se toho chlapa ani dotknout. Ten se postavil vedle mě a něco říkal. To už mlha nevydržela a se strašným rachotem se odplazila odkud přišla. Jediné, co po ní zbylo, byla jemňoulinká silueta pláčící dívky. Držela si ruce na obličeji. Mezi prsty jí stékaly slzy, které se při dopadu na zem změnily v mlžný obláček. Děvče přestalo plakat a podívalo se na mě. Její pohled jsem nevydržel. Vzdal jsem jakoukoli snahu hledět do jejích přízračných očí. Chytily mě mdloby.

Co se dělo potom, nevím. Probudil jsem se až ráno v posteli, po krvi a záhadném muži ani památky. Začínal jsem pochybovat o tom, jestli se to celé skutečně stalo. Když jsem si ale omýval tvář u pumpy, v odrazu kaluže na zemi jsem spatřil, že se mi na hlavě objevil pramen bílých vlasů. Nedokázal jsem si to jinak vysvětlit, než tak, že můj noční zážitek musel být pravdivý. Nikdy jsem na to nezapomněl a nikdy si nepřestal klást otázku, kdo byl záhadný muž, který mě zachránil.