Legendy

27. června 2009 v 17:59 | Iri Yanssen J. a Itachi-chan |  Moje F a spol.
Legenda zbabělého ucha

Včera slunce svítilo nějak temně. Dneska je to ještě horší. A zítra? Obloha se na nás mračí. Přichází období ticha. Konečně! Nikdo nebude řvát. A na cizí tváří se objevuje úsměv. A v jiné se zračí zloba a slzy. A čím víc je slz, tím víc se směje. A moře se stávaji více slanější. A svět čím dál víc šílí. Všude vládne chaos. A na západě vyjde slunce. A nebude hřát. Bude ale kupodivu svítit.
A světem se jako hluboké hřmění rozezní zvuk špendlíku, který někdo upustil na podlahu. Malý kovový drátek, na konci naostřený, propadl onou podlahou a zastavil se až v přízemí rozpadlého výškového domu. Naostřeným koncem se zapíchl do podlahy, na které jsem ležel, těsně vedle mého ucha. Ucho mi upadlo strachy. Musel jsem si ho znova přidělat. Ale nenašel jsem jehlu. Nit jsem měl- vlas. Ale ta jehla... Pak jsem se koukl na špendlík- zabiják. Oči se mi zaleskly a ze rtů se mi vydral hysterický smích. Smál jsem se i při tom, když jsem si špendlíkem a vlasem přišíval své zbabělé ucho. Smál jsem se pořád. Když mi kapky krve stékaly po tváři. Když se mi mé zbabělé ucho snažilo vykroutit z prstů a utéct. Smál jsem se stále znovu a znovu. Ale pak se to zvrtlo. Ucho mi skočilo do pusy, protože už nemohlo poslouchat můj smích. Ostatně je to ucho. Špendík v mé ruce sebou začal cukat. Připadalo mi, jako by se tomu smál. Skousl jsem. Ucho. Naposledy sebou škublo. A umřelo. A od toho dne mi pravou stranu hlavy zdobí špendlík zapíchnutý místo ucha. Jako anténa na příjem informací. A mé ouško odpočívá v pokoji...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama