Navždy

27. června 2009 v 17:25 | Iri Yanssen J. |  Básničky
Sedím na kameni v lese,
ruka má vypětím se třese.

Je noc černá, přesto tak krásná,
na nebi svítí má hvězda- tak jasná.

Na malé mýtině vlk leží,
již dávno přestal se honit za zvěří.
Oddychuje vedle mne,
přesto ani trochu se nepohne.
Spí tiše a klidně.

Je to můj bratr, já jsem jeho sestra,
ale smutný je poznatek,
že nyní se musí rozejít naše
doposud společná cesta.

Já jsem člověk,
on je vlk.

Vždy tomu tak bylo.
Bok po boku krásně se nám žilo.

Ale teď naposledy hladím ho...

Naposledy vidím ho...

Naposledy cítím jeho dech na své dlani...

Pak lehám si na studený kámen,
zavírám oči.
I já usínám.

Navždy.

A na nebi má hvězda stále ještě jasná,
ztratí svou záři, potemní a zmizí.

Navždy...


-Navždy je můj první rozsáhlejší experiment mezi básněmi. Chtěla jsem napsat něco delšího. A tak vzniklo toto. Je to taková tragická báseň, poměrně nelogická. Ale co se dá dělat.-
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama