Březen 2010

UPOZORNĚNÍ

30. března 2010 v 9:12 | Iri Yanssen J. |  Vzletné úlety
Milý čtenáři,

narazil jsi na tuto rubriku. To by ještě nebylo nic zvláštního. A taky že není. Jen jsem chtěla podotknout, že všechny články, které se nalézají v této rubrice, jsou společnou prací více jak 5 lidí, tím pádem se zde smíchávají různé myšlenky a nápady. A to všemožné myšlenky a nápady. Takže jsem tedy jen chtěla říct, že za obsahy našich společných výtvorů neručím. :)


                                                                            Děkuji moc.


                                                                                          S pozdravem
             
                                                                                                            Iri Yanssen Jakobsen.

Podzimní březnová romance

27. března 2010 v 9:30 | Iri Yanssen J. |  Vzletné úlety
Na počátku bylo oko. To oko vidělo úplně všechno, takže nic. Po oku zde bylo ucho. To ucho slyšelo také všechno. I tetky klábosící na Václaváku. I nos, kterému trčelo křoví a sem tam nějaké medvídě. A to oko bylo smutné, že musí být okem... Chtělo by být nosem, protože mělo rádo medvědy... Mělo rádo zvláště plyšové medvědy.

Jednoho dne si řeklo: Aha! Napadla mě úplně geniální myšlenka! A to že: Zabiju nos a budu se za něj vydávat!!! A tak začalo ukrutné plány kout. Strašlivý plán. Tak strašlivý, že se oko zbláznilo a vypadlo z důlku a viselo na nervu. Viselo a zuřivě se houpalo a krev stříkala všude kolem něj. To naštvalo rty, které to řekly jazyku a ten oko chytl a snažil se ho ukořistit! Jenže, žaludek zrovna dostal hlad, a tak se oko ocitlo v trávicím traktu. Trávicí trakt byl nadmíru potěšen. A medvídě uvnitř něho taky, protože mělo konečně kamaráda, se kterým mohlo trávit čas. A to doslova. Jednoho dne, když už spolu medvídě a oko trávili opravdu hodně času, uvědomili si, že se mezi nimi vytvořilo jakési pouto, pouto, které bylo víc než přátelské. A tak jednou v noci, když oko spalo, ucítilo divné šimrání. Zjistilo, co ho to šimrá, a že to bylo nadmíru divné. Ale také potěšené. Avšak uprostřed aktu skončili v trávicím traktu. Bylo to jako v hororu. Stěny se třásly, všechno kolem nich začalo bublat, bylo to jako v Titaniku. A chaos narůstal a narůstal, když v tom se opět pohli... Oko křičelo a ronilo slzy, i když slzné kanálky zůstaly nahoře v důlku... Medvídě se přidalo a v myšlence, že zahynou, zvolalo: "Oko, miluji tě nadevšechna oka na světě!" Pluli dlouhým tunelem, a když v dálce ztratilo dohled na medvídě, začalo řvát ještě ukrutněji. Jenže oko nemohlo medvíděti lásku opětovat - jeho druh zůstal nahoře, v hlavě.

Přesto se s nervem v tlapce řítili traktem dál. Báli se, že by to mohl být konec všeho... a v tom uviděli na konci tunelu světlo.

Řítilo se k nim blíž... Medvídě a oko se ještě stihli obejmout, když v TOM! Blm blm blm blm... Oko se vynořilo nad hladinou vody záchodové mísy, ale co to? Rozhlíželo se kolem sebe a nikde nemohlo najít medvídě. Začalo ho zoufale volat: "MEDVÍDĚ! M-E-D-V-Í-D-Ě!!!" Ale odpovědi se mu nedostávalo. Najednou ho strhl dravý proud a táhl s velkými smrdutými kusy něčeho do hlubin bílého pekla. Bylo samo a opuštěné. Zato medvídě se stihlo chytnout něčeho, co vypadalo jako velkéj, tlustej PRDELNÍ CHLUP. Vyškrábalo se po příteli nahoru. Drželo se trsu chlupů a stoupalo nahoru. Vyděšeně vykřiklo, když uvidělo obrovský kus papíru, který mířil rovnou k němu. Papír přejel po medvíděti, které na něm uvízlo. S hrozným smradem se vydalo stejnou cestou jako jeho milované oko.

Co teď stalo se? Shledají se ještě někdy? Běželo jim oběma hlavou... Tedy spíše okem a hlavou.

Situace se uklidnila, voda plná exkrementů a dalšího bordelu pomalu protékala odpadní stokou. Všude byla tma. Tichem se rozléhaly jen vzlyky oka. Sem tam projelo kolem něco, co vypadalo... jako medvídě, ale nebylo. Oko chtělo spáchat sebevraždu. Chytlo nejbližší klacek a zamířilo na čočku. V tom mu ale došlo:
(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!!!)



Tento výtvor spáchali tito lidé:

Liv, Tom, Kač, Iri, Miš, Verč, Žaž