Květen 2011

Hra - kresbopsaní

29. května 2011 v 19:18 | Iri Yanssen J. |  Vzletné úlety
Hra byla na oboru zavedena před dlouhou dobou a sklízí úspěch v dobách těžké bídy, nouze a nudy. Ve chvílích krize, kdy nápady ne a ne vylézt na světlo či papír, hrajeme se slovy a obrázky překládanou hru. Princip je jednoduchý. Každý hráč má před sebou proužek papíru. Na něj napíše jednoduchou větu. Papír přeloží. Dále se papírek posune dál a další hráč nakreslí, co uvedl první hráč. Opět následuje přehnutí a posunutí papíru dál. Třetí hráč musí napsat další větu podle toho, co si asi myslí, že hráč před ním na papír nakreslil. Vznikají tedy velmi zajímavé kreace. Za obsah jako obvykle neručím.



Sci-fi příběh aneb Sklenění ufoni a jejich velké drama

20. května 2011 v 15:59 | Iri Yanssen J. |  Vzletné úlety
Na zemi přistálo ufo. A lidé křičeli. A hořeli. Někteří zoufalí ajťáci se snažili Ufonky balit. Ale ani ty nejošklivější, chlupaté s dvouma hlavama se jim sbalit nepodařilo. Ještě tu byli ti, kteří byli sklenění. A tak někdo z hecu hodil šutr... A sklenění ufoni se rozsypali. Být rozsypaní se jim moc nelíbilo, protože se takhle špatně hrál poker. A tak přišel velký myslitel a přinesl lepidlo. Ale že na to moc ufoni neviděli, slepili se dost kreténsky a to tak, že např. hlavu měli mezi nohama. A to se některým prasatům moc líbilo... A tak začly velké orgie. A tak někdo napsal kamašutr. Tak to se nedá. Rozhodli se tedy: odteď se budeme rozmnožovat jen ve zkumavce. A tak se začaly ve velkých zkumavkách pěstovat tříocasé spermie, které měly na čele velký roh, aby se snáze dostaly do opancéřovaných vajíček, ale obyvatelky vajíček se začaly bránit - měly atomové bomby, nukleární bomby, až celá "místnost" vyletěla do vzduchu . A tak zbyly jen spermie, což znamenalo, že neměly do čeho "píchnout"... Po pár minutách se spermie požraly navzájem! Jen jedna spermie se schovala a vyhnula se hromadné zkáze. A rozhodla se ovládnout svět. Ten miniaturní megalomanský svět.

Boj osobnosti

19. května 2011 v 20:16 | Iri Yanssen J. |  Básničky
Stoupám po schodech směrem k zemi.
Tam někde je skrytý smysl můj.
Proč žiji, proč dýchám,
proč procházím svým egem...

Vědomí strachu narůstá v každém.
Ve mně již téměř nemá kam jít, zdá se.
Přec jde stále hloub a hloub...
Zřím proto jas i temnotu,
ti bijí se o mou podstatu.

Černý spánek žene zářivou bělobu.
Kdy bude konec, kdo to ví?
Možná snad jednou,
až zjistím, kdo jsem,
pak prohlédnu za schody existence.

Sním o sobě samé ve své vlastní pravdivosti.
Nikoli lži, jak je ve zvyku.
Propadám černé, lituji.
Já nechtěla a nechci už nikdy více.


-Už dlouho se někomu snažím vysvětlit, že nejsem ta možná hodná holka, jak si někteří myslí. Zoufale se ostatním snažím říct, jaká ve skutečnosti jsem. Že se ve mě hluboko uvnitř pere dobro a zlo, to jde vidět na konci básničky. Zároveň bych chtěla říct, že je velmi těžké se ve mě vyznat a mnohdy s tím mám problémy i já sama. Proto takový začátek. Cílem básničky je tedy poukázat na mou skutečnou podstatu, a co mě za poslední roky trápí - onen zdlouhavý a únavný boj.-